Argentina (Cestopis) (Republica Argentina)

Díky své velikosti velmi rozmanitý...

Argentina: Očima cestovatele...

Argentina - úvod.

Takže nejdřív pár slov na úvod. Tyto stránky byly zřízeny ve snaze poskytnout pomoc nadšenejm cestovatelům, kteří si vybrali za cíl sympatickou zemi za mořem zvoucí se Argentina. Když jsme si ji k procestování vybrali my, sám jsem byl nepříjemně překvapenej, jak moc málo informací se o ní dá na českym internetu sehnat a jak málo aktuální tyto info jsou. Je to škoda, protože si myslím, že Argentina má pro cestychtivyho našince poměrně dost výhod.

Tak především - k cestě do Argentiny není nutnost shánět složitě vízum nebo jakykoli jiny povolení ke vstupu. Argentina taky nepatří k zemím, kde by bylo nutny anebo přinejmenším vhodny nechat se očkovat proti jakejmkoli žloutenkám, maláriím a podobnejm zběsilostem. Minulostí je i nálepka Argentiny "nejdražší země Jižní Ameriky". Po ekonomické krizi z přelomu 20. a 21. století, která vyústila v odstoupení od pevnyho kursu pesos k dolaru 1:1, se naopak stala cenově hodně příjemnou. V době našeho pobytu, kdy u nás doznívala zima, jsme si za mořem navíc užívali pozdního léta. Přes drobny nástrahy (která země je ovšem nemá, že jo) a četny varování v médiích je taky zemí pro cestovatele poměrně bezpečnou.

Jedinou nevýhodou se tak nakonec ukázala obrovská rozloha této země. Argentina je totiž víc než 35 krát větší než naše zemička. Člověk potom stráví neskutečný kvantum času v dálkáčích a ty navíc mají svoje podivný jízdní řády, takže při neustálym čekání a cestování čas nepříjemně prokluzuje pomedzi prsty. Nemá-li návštěvník k dobru tak 2 měsíce, může si rovnou nechat zajít chuť na to, že uvidí všechny zajímavostí od vodopádů Iguazú na severu až po Patagonii na jihu. My jsme v samotné Argentině pobývali 16 dní čistyho času a naše volba padla na severní část země...

Argentina - pár užitečných info před cestou...

Finance

Počáteční náklady jsou celkem jasny: zpáteční letenka do Buenos Aires u GTS (slevy na Valentýna) 9 700,- Kč, letištní poplatky 2 242,- Kč.

V Argentině se platí argentinskými pesos. Stejně jako v případě jiných "zahraničních misí" je nejjednodušší dovézt si do Argentiny americké dolary a ty na místě směnit na domácí měnu. V době našeho pobytu bylo možné za jeden dolar získat cca 3 pesa. Zatím však stále platí výše uvedené, čili jedno peso se rovná asi 10 Kč. Ceny jsou v průměru asi tak stejné jako v ČR. Namátkou pár příkladů:

Ubytování.

- noc v hostelu Residencial Carly v BA (adresa viz Lonely Planet) 7 pesos.
- noc v hostelu Residencial Uno v Puerto Iguazú 12,5 pesos.
- noc v hostelu na návsi v Iruyi 6 pesos.
- noc v hostelu u autobusáku v Mendoze (po smlouvání) cca 11 pesos.
- noc v "el hospedaje" v Cafayate 9 pesos.

Doprava.

- autobus č. 86 z letiště do centra Buenos Aires 1,35 pesos.
- autobusy MHD v Buenos Aires 0,7 pesos.
- metro v Buenos Aires 0,7 pesos.
- bus BA - Puerto Iguazú 70 pesos.
- bus Salta - Cafayate 14 pesos.
- bus Cafayate - Santa Maria 8 pesos.
- bus Santa Maria - Tucumán 17 pesos.
- bus Tucumán - Mendoza 48 pesos.
- bus Mendoza - Puerto del Inco 12 pesos.
- bus Mendoza - Buenos Aires 55 pesos.
- pronájem auta v Saltě pro 6 lidí (2 dny vč. pojištění) 410 pesos.
- litr benzinu v Saltě 1,729 pesos.

pozn.: vedle výdajů na jízdenky je zvykem dávat dýško zřízencům při nakládání bagáže do kufru, čili nosit v kapse drobáky (cca 20 centů za batoh stačí)

Ostatní.

- stejk + hranolky v restauraci v průměru asi 6 - 8 pesos.
- litrová lahev piva v restauraci cca 3 pesos.
- vstup na vodopády Iguazú (Argentina) 30 pesos.
- vstup na vodopády Iguazú (Brazilie) 10 pesos.
- vstup na vykopávky v Tilcaře 3 pesos.
- vstup na fotbal (Boca Juniors v Buenos Aires) 10, 25, 40 pesos pohledy 1 - 3 pesos.
- známka na pohled do ČR 5,25 pesos hodina v internetové kavárně 1 - 3 pesos.

Jídlo.

Něco málo instantních polotovarů s sebou bereme, ať jedeme kamkoli. Tady jsme to potřebovali minimálně. Jídlo mezi nejdražší položky v Argentině rozhodně nepatří a masomilci se budou asi stejně jako my ládovat hlavně vynikajícíma stejkama na x způsobů :-) Vyznavači zdravější kuchyně taky nepřijdou zkrátka - ovoce a zelenina jsou o dost levnější než v našich končinách. Vodu se asi vyplatí taky spíš kupovat v pet flaškách, ta z kohoutku závadná asi nebude (taky jsme to párkrát ve zdraví přežili), ale že by patřila k delikatesám, to zrovna ne. Obecně můžu říct, že potíže s trávením se i u těch náchylnějších dostavily v daleko menší míře než třeba v Turecku.... :-) Na druhou stranu nějakej ten endiaron v batohu moc místa nezabere.

Místní kuchyně je spíš masová, ale vegoši taky hlady neumřou. Ostatně ona každá objednávka v reštyce je sázkou do loterie, pokud neovládáte místní řeč. Nám stačilo ke štěstí pár osvědčenejch hesel jako "biffe de chorizo" a "biffe de lomo" (stejk), "papa frita" (hranolky), "arroz" (rýže), "huevo" (vejce - ke stejku to servírujou na způsob volskyho oka), "pollo" (kuře), "hamburgesa" (netřeba vysvětlovat), "milanesa" (tenkej řízek z mletyho masa, většinou v housce, ale na požádání je možná i varianta s hranolkama apod.), "empanada" (plněnej piroh s čímkoli - náplně "humito" (kukuřice), "carne" (maso), "pollo" (pro pomalejší ještě jednou - kuře, Píďo, kuře!)), "cerveza" (pivo). Pivo dosahuje takořka české kvality, za ochutnání stojí určitě i místní víno. Nějlíp ovšem zažene žízeň maté, ktery tady pije snad každej. Určitě je lepší sypany z tykve a cucat bombillou (yerba maté) než v podobě čajovejch sáčků (většinou cocido maté). Dalši využitelny slovíčka najdete určitě ve česko-španělské konverzaci, ale pozor, "argentinština" se občas se španělštinou v některejch slovíčkách nepotkává.

Chcete-li ovšem ušetřit a argentinské kuchyni se vyhnout, jedna špatná zpráva. Je samozřejmost, že do letadla plynovou bombu k varce nebo campingazu neprotlačite (a to ani do zavazadlovyho prostoru). Pokud nevlastníte benziňák, máte dost smůlu. Varku jsme pro jistotu měli (teda do té doby, dokud všichni z nás měli batoh, takže oprava: varku jsme v Argentině čistyho času asi tak 5 hodin měli :-)), ale za celou dobu jsme v obchodě na plynovou bombu nenarazili. Na druhou stranu většina hostelů je vybavená kuchyňkou.

Průvodce.

Vzhledem k tomu, že Argentina asi nepatří zrovna mezi našincem nejnavštěvovanější země, smiřte se s tím, že v češtině prostě kvalitní průvodce touto zemí neexistuje. Uznávám, že průvodce v angličtině zrovna levná záležitost není, ale rozhodně se vyplatí. My jsme nejdřív taky spekulovali nad variantou obejít se bez této investice, ale nakonec se Karel rozhodl, že neví co s prachama a šel do toho :-) Sáhli jsme asi po nejznámější edici Lonely Planet a pak už Karel jenom studoval a studoval a studoval a my jsme snad i byli rádi, že ho máme s sebou :-) Informace v LP byly vcelku aktuální, ne tak ovšem uvedeny ceny. Není se asi až tak moc co divit, protože celková ekonomická situace v Argentině momentálně připomíná nejvíc asi houpačku. Aspoň kapánek by tuhle díru mohl zacelit výše uvedenej přehled. Vedle LP existuje několik dalších edicí, docela dobře vypadal i Footprint. Tak jako tak počítejte s cenou od 7 do 9 stovek Koňur českých....

Vybavení.

Co se vybavení týká, uvědom si, ó poutníče odvážný, že v Argentině je to s ročníma obdobíma naopak. Takže my jsme v březnu vyráželi do končícího léta. Směřujete-li na jih do Patagonie, pár teplejších věcí to určitě chtít bude, ale ve zbytku země si vystačíte s minimem. Frajeři to projedou s jednou sadou oblečení a v sandoškách, že jo, Lukáč. Stan jsme nepoužili ani jednou, pod širákem jsme spali jednou. Péřák je přepych zhola zbytečnej, stačí i kus přehozu z domácího gauče :-) Pláštěnku asi unesete, ale nám pršelo všehovšudy tak dvakrát. V končinách, kde jsme pobývali my, nehrozí ani tak smrt umrznutím, jako spíš utopení vlastním potem. Slabším povahám, kterejm by snad mohlo vadit, že mají v přecpanejch eMHáDéčkách místo vedle sebe najednou volný, se proto doporučuje např. rexona nebo podobnej čurbes. Rozhodně radím vzít si s sebou dostatek repelentu a šikne se i krém na opalování s faktorem stošedesátdva a vejš nebo azbestovy montérky.

Cestování.

Většina lidí, která to zkusila, doporučuje vykašlat se na stopování. Ne, že by šlo o bezpečnost, ale místní údajně prostě neberou. Takže my jsme se na to vykašlali rovnou a zhusta jsme využívali poměrně dost dobře rozvinuté dopravy autobusové. Dálkáče jsou na úrovni, občas se v nich člověk i něčeho mála nají a navíc ušetříte za nocleh, protože při tamních vzdálenostech a jízdních řádech procestujete většinou celou noc. Doprava vlaková už dnes až na výjimky v Argentině v podstatě neexistuje. Zaniklejch tratí je vidět po celé zemi nespočet. Ohledně přesunů letadlem bych upozornil na dvojí ceny. Zaručeny to není, ale doslechli jsme se, že částky, kteří platí domácí v pesos, se účtujou cizincům ve stejné výši, ale v dolarech. Pronájem auta je v Argentině taky možnej, ale my jsme tédle možnosti využili jenom na severozápadě země, kde je toho k vidění poměrně dost a nedá se spolehnout na řídkej jízdní řád autobusovejch linek, takže při ne zrovna přehršli volnyho času jsme k téhle alternativě byli vlastně přinuceni. Půjčoven aut bylo konkrétně v Saltě několik, ale dost se lišily kvalitou služeb a cenama. My jsme obětovali kvalitu na úkor ceny a jak to dopadlo si můžete přečíst v deníku :-) Po přepočtu na naše platil za dva dny komfortu jízdy autem každej ze šesti lidí i s benzinem a jakymsi neurčitym pojištěním cca tisicovku. V turistickejch oblastech je možnost půjčení kola (např. v Cafayate), ale my jsme této možnosti nevyužili, takže s cenama nemužu sloužit.

Internet.

Netovy kafárny jsou k dosažení snad v každym většim městečku a cena je víc než příznivá, navíc otvírací doba je do pozdně nočních hodin (není problém zajít si na net i ve tři ráno). Možnost zanetovat si nabízí občas i nějakej ten hostel, ovšem např. v Residencial Uno v Puerto Iguazú je počítač jenom jeden, rychlost nic moc a cena patří k vyšším. V ostatních hostelech jsme možnost interfernetu radši nevyužili a zašli si do nejbližší internetérie.


Argentina - takže, milý deníčku...

Pátek 7.3.2003

Odlet jak jinak než z Ruzyně. Poznatek číslo jedna - je-li možnost vyřadit ze seznamu spolucestujicich jakymkoli způsobem italskou mládež, je třeba tak učinit!!!! Xenofobové zrovna nejsme, ale tohle je prostě moc i na vyloženy kliďase.

Naše letadlo má mezipřistání v Římě, kde máme asi tak osm hodin do odletu letadla směr Buenos Aires, takže vyrážíme vlakem (docela drahota - asi 4 a půl eura) z letiště do centra. Na nádraží Ostiense přestupujeme na metro a jedeme na zastávku Colosseo. V Římě nás překvapilo, jak jsou všechny významější památky na dostřel a dá se stihnout opravdu takmer všetko. Takže cesta vedla asi tudy: Colosseum, Forum Romanum, Kapitol V. Emanuela II., Fontána di Trevi, Španělské schody, Pantheon, Andělský hrad, Vatikán. S Italama se člověk fakt nemá šanc domluvit, pokud teda tuhle řeč neovládá, takže nám v orientaci dost pomáhala tato mapka.

Během špacíru už se v uličkách Věčného města setmělo a odjíždíme vlakem zpět na letiště, v 22:50 odlet z Říma do Buenos Aires.

Sobota 8.3.2003

Přistání v Buenos Aires v 8:30 místního času (v Argentině byly minus 4 hodiny proti SEČ, ale mám dojem, že Argentina nedrží letní čas). Na teplo jsme se v našem březnovym počasí dost těšili, ale vyjít ven před letiště je taková malá koleda o infarkt. Vedro k zalknutí a stínu tak máááálo...

První konfrontace s cizí kulturou na sebe nedala čekat. Do autobusu č. 86, kterej Vás zaveze za asi hodinu a půl do centra Buenos, jsme se nominovali až napotřetí. Chce to holt vlastnit dostatek drobnejch mincí , jinak Vám automat v autobuse lístek fakt nevydá. Osvědčená taktika z cest do cizích zemí - okamžitě vypadnout z hlavního města a vrátit se do něj až na konci, až člověk trochu okouká chod oné země. Takže z centra metrem na autobusák Retiro a rychle pryč z Buenos.

Autobus do Puerto Iguazú odjíždí až večer v osm, takže kdo by odolal neokusit hned vyhlášenej argentinskej stejk. Ve třech vyrážíme na stejk, kterej chutná skvěle a je nám hned jasny, čim se tady asi tak budem živit. Ovšem chybka - jako jinde i tady jsou kapsářský a jiný gangy dost dobře organizovany, takže uhlidat 4 batohy muže být pro jednoho člověka fakt problém. Výsledek - Lukáč projede zbytek Argentiny tak trochu "na lehko". Mimochodem, jedna rada - zvlášť ve čtvrti La Boca se vyplatí dát extra pozor, když vás někdo pocáká barvou. Ve snaze se vám omluvit a očistit, vás obratně očistí i od peněženky apod. (aspoň tohodle zážitku jsme zustali ušetření). Lukyho skrz batoh čeká ještě pokec s místníma polišema a s protokolem ve španělštině v kapse vyráží na nedalekej místní bleší trh koupit si aspoň košilu.

Nastupujem do busu směr Puerto Iguazú. Cesta bude dlouhá, ale člověk ušetří za nocleh. Dálkáče jsou v Argentině dost pohodlný a občas dostanete i něco k zakousnutí.

Neděle 9.3.2003

Ráz krajiny se dost změnil - všechno je tady pokrytý vrstvou červenyho prachu a i ty rostlinky se tvářijou tak nějak víc tropicky. Karla popadá podivná touha vyfotit si čerpací stanici Shell a neustále vykřikuje něco ve smyslu "Kam se s těma svejma autobusama hrabe Štálich!" - prostě horko působí zcela očividně.

Odpoledne přistáváme s naším busem na autobusáčku v Puerto Iguazú a jdem se ubytovat. Navěsil se na nás nějakej klučina, kterej má v malíku snad všechny místní hostely a ví uplně přesně, kterej pro nás bude nejlepší. Karel ovšem míří zcela neomylně s průvodcem v ruce do Residencial Uno. Špunt se ovšem nevzdal a hbitě vkročil do dveří dřív jak my a už chtěl kasírovat recepčního za sjednání kšeftu. Šikovnej kluk. Necháváme ho svymu osudu a jdem omrknout pokoj. Jde to, takže kotvíme. V recepci je dokonce internet za sympaticky 3 pesos, tak proč ne (časem se ovšem ukázalo, že tahle cena za net je v Argentině z kategorie těch vyšších).

Jdem omrknout městečko a jak jinak - nacpat se stejkem. Po večeři se jdem ještě podívat k soutoku řek Iguazú a Paraná, kterej je na hranici mezi Argentinou, Brazilií a Paraguayí. Některejm mezitím opět vyhládlo, takže druhy kolo - nějaká ta empanádička a vínko a buhvicoještě, my sytí kvačime klimbat.

Pondělí 10.3.2003

Vodopády jsou kousek cesty za městem a fakt doporučuju vyrazit tam busem z autobusáku. Jezdí to dost často. Autobus nás zavezl až před vstupní bránu do parku. Park je poměrně dobře vymyšlenej a udělanej citlivě, takže člověk se tam necítí jako v Disneylandu. Na výběr je několik pěších tras, vláček k Ďáblovu hrdlu (největší vodopád, trochu stranou od ostatních) zdarma a čluny na ostrov San Martin za tu samou sympatickou cenu. Nerad bych omílal fráze z průvodců, ale musím uznat, že člověk se tady může kochat a kochat do zblbnutí. Niagary se s tímdle fakt nedají srovnat a pokud si člověk v návalu ohromení nedává pozor, najednou zjistí, že mu ve foťáku podivně cvakne a má vyfocenej celej film. Pokud ovšem nevlastní digitál, že jo, Luky (aspoň něco tomu klukovi po tom obdarování buenosaireskejch chudších vrstev zbylo).

Je dobry vyhradit si na vodopády takmer celej den. V klidku jsme si prošli všechny trasy a zajeli k Ďáblovu hrdlu (obdivovatelé "tropickyho motejla Ibrahima" a jeho příbuzenstva si budou cestou vlakem a na konečné lebedit). Večerní bus zpátky do města nás vyplivne opět na autobusáku a co včil? Stejk? Let's go! To se neochodí....

Úterý 11.3.2003

Ráno balíme a necháváme bágly (teda ti, kdo je mají, že) v recepci a z autobusáku jedem do Foz del Iguazú za čáru do Brazilie. Víza nejsou potřeba, na jeden den stačí obyčejná pasová kontrola. Autobus nás vyplivl na předměstí, kde musíme přestoupit do busu k parku z brazilské strany. Ovšem jiná země, jiná měna. Ale kde hledat na předměstí směnárnu? V dohledu hotel s podivnejma pěti hvězdičkama. Proč ne. V odrbanejch košilích a šusťákovkách jsme sice trošku jak pěst na oko, ale magicky slovičko "cambio" nám otevře cestu všude. Přepočitat si pořádně kurzy mezi dolaram a a brazilskejma frfnikama a srovnat to s kursem dolaro-pesákovym, to je nad naše síly. Výsledkem je dost prodělečná akce, která je navíc zhola zbytečná. Poměrně brzo zjistíme, že výměna nebyla potřeba a že v pohraničí bez výjimky berou i pesáky argentinsky. No nic, chybama se člověk učí. "Nažerte se našich mozolů", řekl by jeden můj kámoš.

Busem k bráně parku, tam přestup do busu, kterej nás veze až k vodopádům. Z brazilské strany je má člověk tak nějak víc na dlani, ale tolik času už tady nestráví. Vede tady vlastně jenom jedna pěší trasa a pak bus zpátky ven z parku. Přes město se přesouváme busama (jejichž systém, soudě dle zmatenejch rad, nechápou ani místní) k megadílu moderní doby - vodní elektrárně Itaipú.

Pokud to zasvěceným něco řekne - tohle dílko produkuje 14000 MW. Mně to neřeklo nic, ale bylo to fakt velky. Ostatně jde o největší vodní elektrárnu na světě. Na turisty jsou tady nachystaní na každym kroku. Hned na začátku jsme nahnaní do kinosálu, kde v rámci propagace jde pořád dokola film o tom, jak tohle megadílko vzniklo, kolik země to zatopilo, jak jsou všichni rádi, že ho mají, a jak je díky tomu život v Brazílii i v Paraguayi kvalitnější. Už vím, kam po revoluci zmizeli tvůrci filmovejch týdeníků. Hned po filmu se ocitáme v jednom ze sedmi mikrobusů, kterejma se turisti projedou po areálu elektrárny a z kterejch vypadnou zase u brány. Další, prosím! Nutno uznat, že dojem tahle stavba fakt zanechá, a co si budem nalhávat - podstatná věc: film i prohlídka jsou zadara :-)

Na osm večer máme v kapse lístky busem z Puerto Iguazú do Resistencie, takže opouštíme Brazilii, jdem do hostelu pro batožinu a jedem.

Středa 12.3.2003

Ráno se ocitáme asi tak v 7:00 na autobusáku v Resistencii. Průvodce mluví o tomhle městě jen ve spojitosti s úžasnym parkem moderních soch, ktery, dle toho, co jsme se dočetli na netu, až tak úžasny nejsou a stojí za to je vynechat. Tož staň se. Jenomže Argentina - maňana. Není kam spěchat a nejbližší bus do Salty jede večer. Pár hodin odtud ve směru na Saltu je vyhlášenej Národní Park, ale ani tam nejedou autobusy zrovna podle našich představ a taxíkáři se vyučili snad u těch pražskejch vydřiduchů.

Řešení z nouze - Lonely Planet píše o nějakym městečku po cestě, kde je ZOO. Lepší než drátem do oka, chtělo by se říct. Městečko se jmenuje Roque Saenz Peňa a ta ZOO - to už radši snad tim drátem. Tadle ZOO už má po sezoně (řekl bych, že už pár let) a celkovej dojem je dost depresivní. Karel už se pomátl úplně a v celé ZOO si filmuje kachny a mravence. Ve městě se snažíme poslat konečně pohledy, ale domluva je opět katastrofální. Kromě toho pošťáci v téhle metropoli mají problémy se zařazením Česka do Evropy a paní nám vytrvale ukazuje cenu za známku do jihoamerické země. Ovšem cena za známku k nám, to je šok. Na naše asi tak 52 kaček - studená sprcha. Necháváme to na jindy a jdem si projít aspoň město, který bylo dřív významnejma lázněma. Bylo. Taky pár let po sezoně.

Z letargie mě vytrhává nějaká bábinka, která k nám přistoupí a spustí. Neumime. Ale dalo se pochopit, že se ptá, jestli jsme cizinci. Tak to si pište. Anglicky neumí zase ona (ostatně jako jakejkoli náhodně vybranej Argentinec), takže se mezi sebou dohadujem česky, co by asi tak mohla mět na osrdečnici. No zaplaťpámbu - česky umí. A jak! Byla to nějaká paní Kubičková, která se narodila v Argentině českejm emigrantům a i když u nás nikdy nebyla, perfektní češtinou s moravskym přízvukem by strčila do kapsy i leckteryho českyho emigranta. Příjemně jsme si pokecali a konečně v tomhle podivnym městě dík paní Kubičkové našli směnárnu. Dojem z téhle díry zvedly navíc vyborny stejky přimo z ohně kombinovany s pivkem quilmes ohromujících kvalit. O půl jedenácté večer nasedáme na bus, směr Salta.

Čtvrtek 13.3.2003

Ráno příjezd do Salty, kde prší asi tak dva dny v roce. Ve čtvrtek 13.3. a v nedělu 16.3. To je prostě štěstí. Na autobusáku se křísíme po dlouhé cestě hrnkem argentinské speciality - maté (i když zatím jen sáčkový). Karel s Lukáčem mapujou terén a potkávají povědomy obličeje. Češi dorazivší stejnym letadlem. Plzeň se v přízvuku nezapře. Olda s Petrou. Padl nápad spojit síly a místo štrachání se po severozápadě země v autobusech s podivnejma jízdníma řádama pronajmout auto. OK.

Obešli jsme pár společností a dali si jasny priority. Na prvním místě rozhodovala cena, na druhym kolik za to budou učtovat a na třetim peníze. Možnosti jsme probrali v jedné vyborné hospůdce nad stejkem, pokochali se prvnim pohledem na demonstraci v argentinskym podání (vidět někoho demonstrovat až šestej den v zemi, kde se demonstruje snad i proti demonstracim, to je fakt úspěch!) a šli si půjčit ten tank. Volba padla prozřetelně na teréňák KIA, kde byla naděje, že pojme šest lidí. No, že by to zrovinka sjelo z vyrobniho pásu, to né, ale kol to mělo na první pohled dost a volant taky. Poslední instrukce a jedem.

Na bágly už fakt místo nezbylo, takže berem z úschovny na autobusáku jenom to nejnutnější a zbytek snad za pár dní uvidíme. Před cestou snad ještě trocha toho PHM. Matně si vzpomínáme, že chlápek říkal "nafta", ale jistota je jistota. Radši se rukama nohama ptáme personálu, jestli to žere naftu nebo benzin, protože techničtější typy zmátlo, že to nemá žhavení. Postupně zaměstnáváme většinu personálu, kterej vášnivě debatuje, na co by to asi tak mohlo frčet. Nakonec vyhrává mechanik, kterej s ledovym výrazem utrousí jenom "nafta" a jde si po svejch. Nafťák? A bez žhavení? Fakt divná země! Zbytek personálu se snaží zavřít motor (že by tomu autu něco bylo?) a my se snažíme v mezičase smířit s myšlenkou, že ne všude mají nafťáky žhavení. Obsluha pak jenom přes sklo auta hodí dotaz, jakej druh nafty to chceme. Natural nebo special? Máme dost. Petra triumfuje se svejma znalostma španělštiny a obohacuje nás poznatkem, že benzinu tady říkají "nafta" a naftě "gaseolin"...

Během zážitků s pumpařema (kteří si mimochodem po našem odjezdu dost oddychli) se už setmělo a padáme z města serpentinama pořád pryč. V noci ještě zastávka v San Salvador de Jujuy, předražená pizza, levná knajpa s pofidernim jídlem a aspoň fotbalem v televizi a na noc kotvíme nedaleko vesničky Purmamarca.

Pátek 14.3.2003

Probuzení je dobrej šok. Salta se tvářila jako město v horké krajině, ale s vegetáciou dost podobnou té naší. Noční jízda toho taky moc nenapověděla, ale probudit se v kamenité poušti obskládanej kopcema s nekonečnym porostem kaktusů, to je nářez. Frčíme dál do vesničky Tilcara. Až tady konečně k snídani mimo jiné srkáme bombillou sypany maté z tykví. Tlapem kousek za vesničku na vykopávky indiánskyho osídlení s několika rekonstruovanejma kamennejma domkama, kde je příjemnej chládek.

Autem dál do posledního většího městečka Humahuaca. Střed městečka fakt pěknej - takovej ten koloniální vzhled známej z filmů. Ovšem turistika vládne světu - prodejci všeho možnyho snad všude. Až jedna indiánka věděla, čim nás dostane a mezi řečou jsme rozuměli jenom "koka". Za jedno peso? Nekup to! No, až takovej zázrak, jak se říká, to není. Energii to asi člověkovi dodá, žízeň je taky menší, ale že bych byl nadupanej až tak, že bych po těch jejich kopcích skákal z vrcholku na vrcholek, to snad ani ne. Jde se na dlabanec. Co si tak dat k obědu stejk? (Viděls kuchyň? Jo. Dáš si tu jejich polivku? Ne!) Mimochodem, při hustotě výskytu toulavejch psů snad radno nerozebirat varianty použitejch surovin při výrobě stejků ve čtyřkovejch hospách...

A teď jedna fakt užitečná rada: poutníče, jež půjdeš Argentinou následujíc šlépěje naše, užívavše k pohybu automobilu, kup si PLNOU nádrž beňálu!!!! Naše další cesta totiž vede do vesničky v horách, která se zove Iruya a podle průvodce a fotek má fakt krásnej kostelík. Normální asfaltka končí asi dvacet kiláků za Humahuacou a do Iruyi vede už jenom nezpevněná cesta horskym terénem. Panoramata jsou úchvatny, ale dobrej pocit trošku začíná kazit ručička na budíku, kterej ukazuje stav paliva. Jednu chvilku se taky autem line podivnej odér jakoby pálících se brzd. Nakonec jsme bez úhony dojeli se soumrakem do Iruyi a začli pátrat po aspoň docela malé benzince nebo zhola nepatrnym ropnym vrtu. Nic. Za chvilku už nás znal snad každej z místních indiánů a museli jsme je docela pobavit divadlem na téma "nemáte kapku benzinu nazbyt?" Reprízovali jsme tenhle kus asi stokrát, ale bez kýženejch ovací. Snad všechny auta ve vesnici byly nafťáky. Oba se s Karlem kajem, páč Iruya byl náš nápad. Kupodivu ani tahle snaha nám z nebe neshodila byť jeden kanystřík. Poslední naděje - hotýlek na konci vesnice, kterej sem evidentně nezapadal a podle reakcí místních nepatřila majitelka zrovna mezi jejich oblíbenkyně. Prostě stejná náplava jak my. Ale měla beňál!!!! A prodala!!!!!!!!

Poměrně potěšení faktem, že tady nebudem muset bivakovat dva dny, než někdo z nás dojede do civilizace pro kanďák benzinu a druhej den se vráti busem zpátky (jízdní řád? jednou denně tam, jednou zpět) se ubytujem v hostelu na návsi a večeříme empanády za hubičku s pivem za hubičku a půl. Autobus odtud asi není pro místní levná sranda a ledva se rozkřiklo, že jsme se domákli benzinu, došel jeden dvacetiletej reprezentant indiánské populace a že jestli ho nevezmem zitra do Humahuaky. Nakonec proč ne, když to uveze šest lidí, sedmej se ztratí, že jo? Stopař se jmenuje Bejby a strávím s ním vzadu v autě takřka tělo na tělo asi tak dvě a půl hodiny plodnyho mlčení.... (tenhle už česky fakt neuměl).

Sobota 15.3.2003

Ráno za rozednívání se padáme, vezem Bejbyho a odevzdáváme se do ruk Karla. Ten uklidnil cely osazenstvo vozidla poznámkou, že už něco naježděny má, že za svůj předlouhej život řídil v Thajsku asi 500 kiláků po levé straně. Zaplaťpámbu, že Bejby nerozumí. Aspoň ten první ze dvou Karlovejch nepochopitelnejch úletů za volantem totiž bere s humorem. Napodruhé už mu došlo, že to asi není fór a znatelně poblednul. Ještě rád v Humahuace vystoupil.

Cestou do už známé vesničky Purmamarca si morbidnější z nás nezapomenou vyfotit hřbitov se scenérií skály "Maliřská paleta" na pozadí, v Purmamarce uhýbáme opět do hor ("Skála sedmi barev" - viz foto) a po podobně zběsilé cestě jako do Iruyi jedem serpentinama opět pořád nahoru směr San Antonio. Po cestě zastávka u solnejch jezer Salinas. Hodně zajímavej zážitek brodit se v pouštní krajině po kotníky vodou, kde je dno pokryty vykrystalizovanou solí.

Pokračujem dál na San Antonio s další mezizastávkou u indiánky, která nás odhadla úplně přesně a vyžebrala od nás hrst koky. Další stopka uprostřed stáda lam a pak už San Antonio. Vesnička údajně s nejvyšší nadmořskou výškou, ale hlavně je tady benzinka :-) Odtud jedem podle průvodce ještě mrknout na vyhlášenej viadukt, kterej je součástí železnice "Vlak do nebes". V minulosti dost důležitá spojnice přes hory do Chile, dnes občas nějakej ten náklaďák a hlavně atrakce pro turisty. Odtud už přes San Antonio cesta dolů směr Salta vrátit auto.

Logika místních cestářů nás zaujala - s železnou pravidelností se tady střídá prvotřídní asfaltka s nezpevněnou polňačkou. Ale ta polňačka nás aspoň nutí v pravé chvíli zpomalit auto. Najednou se to tak ňák zaseklo a otočilo a naštěstí šlo auto doprava do srázu a ne doleva pro změnu ze srázu. Vylezeme ven co to a ono to rozbitý. Uvolnil se nám jak se ukázalo poměrně důležitej šroub, kterej držel levou zadní poloosu a odporoučel se neznámo kam. Dík tomu se to rozhasilo tak nějak celkově a dojeli jsme. Hustota provozu nic moc, taky se kupodivu dalo do deště a večer na krku. Naštěstí jel okolo pick-up vezoucí nějaky turisty a čtyři šestiny našeho osazenstva naložil, aby dojeli do společnosti vlastnící pronajatou rachotinu oznámit "pojistnou událost". Zůstali jsme jenom já, Karel a fernet klasik. Ale dejte si coby řidič kapku, když nevíte, jestli nebude náhodou někdo zjišťovat, jestli jste za volantem nepožili. Zato Karel si radostně uvědomuje, že on řidič není. Po pár hodinách slovního fotbalu a neustálýho vysvětlování někomu, že fakt nic nepotřebujem, že už jeli kámoši pro pomoc, přestávám podivně artikulujícímu Karlovi rozumět a už ho asi ani nebavím, páč Karel usíná.

Po jedenácté dorazí jak na koni majitel auta, omrkne situaci a nutí mě a mžourajícího Karla hledat "tornijo". Že to je šroub chápem, ale že už jsme ho hledali za světla a za tmy to fakt nevyjde, to zas nechápe on. Ani tahle hra Karla nezaujala, tak šel zase spát. Další průběh podivnejch oprav nemá cenu popisovat, to se musí vidět. Nakonec to fakt zprovoznili, posadili nás do toho a druhym autem nás navigovali do Salty. Auto zbytek cesty vydrželo (vzhledem ke způsobu oprav nutno dodat "KUPODIVU") a v pul čtvrté se plni zážitků kácíme v hostelu do postele.

Neděle 16.3.2003

Po včerejším (resp. dnešním brzce ranním) zpestření odpočíváme dopoledne na hostelu a na druhou hodinu kupuje Jarča s Karlem lístky do Cafayate. Olda s Petrou pokračujou po své trase a trhají se od nás už ráno směr Cachi. Po třech dnech strávenejch v šesti lidech ale Jarča a Karel automaticky kupujou šest lísků na autobus. Docvakne nám to až těsně před odjezdem a domluva s prodavačem nemá chybu. Ale když Lukáč neúnavně opakuje "posible refundo?", chlápek uzná, že tohle nemá dál cenu a lístky odkoupí zpět. Autobus má ke komfortu těch dálkovejch daleko, ale cesta naštěstí až tak dlouho netrvá.

Cafayate je příjemny maloměsto a ubytování je totál bez chyb. Tenhle hostel fakt patří k těm příjemnějším, v kterejch jsme pobývali. Naše nadšení tímdle městem nekončí ani po obchůzce náměstí a přilehlejch uliček. Klasickou scénu zažíváme v turistickejch informacích. Paní ví určitě všechno důležityho o tomhle kraju, určitě by nám i ochotně poradila, ale trošku problém je v tom, že ona anglicky neé a my španělsky taky neé. Tak jsme si vzali aspoň ňákej ten propagáč a nechali paní svymu osudu. Ve vinotéce na náměstí se připletem ke koštu vína, ktery jenom potvrzuje pověst o vyborné kvalitě argentinskejch vín a fakt chutnej cabernet a chardonay bez otálení kupujeme (kvalitní víno cca za 50 - 60 kaček, to je skoro zadara).

Na náměstí šok - potkáváme se náhodně s Jarčenou spolužačkou Jančou, která jede se svým klukem vlastně tu samou trasu jako my ale naopak. Doporučila nám služby místního drožkáře, kterej se svym autem vozí zhýčkany turisty po okolních kaňonech. Vzhledem k tomu, že na půjčeným kole by to bylo tam a zpátky 100 kiláků v úmorným vedru, s ním začínáme nenápadně smlouvat o ceně. Že by byl charita, to není, ale nakonec jeho představy přece jenom srazíme na přijatelnejch 12 pesos na jednoho a zítra se s ním svezem. Je večer a člověk by si tak dal pro změnu stejk. Ti, co jim stejky lezou už ušima si v hospodě dávají klobásky "butifara" a vzhledem k velikosti porce si příště ještě rádi dají stejk, že jo Karle? Hospoda je ale stejně jako zbytek města perfektní se zajímavejma obrazama a dekoracema a chlápek tady pouští výbornou hudbu. Nakonec se dokonce z něho povede vytahnout titul CDčka a Karel pak po zbytek cesty otravuje prodejce v místních obchodech s hudbou, jestli náhodou zmíněnej titul nemají na skladě.

Pondělí 17.3.2003

Drožkář se svým vehiculem je přesnej a vyrážime na kaňony. Nejdřív si připadáme jak snobáci, ale nakonec otupíme a fiakrista nás postupně vysazuje na všech zajímavejch místech. Konverzace se smrskává na omílání "mucho bueno" a tvářime se děsně spokojeně. Nakonec ten zážitek tak strašnej nebyl a docela si i vychutnáváme produkci nějakejch dvou místních hudebních star ve skalním "anfiteatru".

Po návratu do Cafayate úmorná snaha o výměnu peněz v bance (varování pro případny cestovatele - fronty v bankách jsou na denním pořádku v jakékoli denní době) a pak příjemny překvapení. Nedostaňte ve vinařské oblasti chuť na hrozny. Ovšem cenu 7 kaček českejch za kilo, tu by nečekal asi ani největší optimista. Vzhledem k tomu, že my nemáme drobny a paní ve stánku nemá zpátky, vláčíme se s plnou igelitkou. To nebylo přecpání se, to byla hroznová apokalypsa, potažmo rovnou autodestrukce.

Odjezdy autobusů z Cafayate nám připomínají, jak je tady všem cizí spěch, a nakonec volíme odpolední bus do Santa Maria. Některy města v Argentině fakt nemá cenu navštěvovat. Ale ani do tédle kategorie si netroufám Santa Marii zařadit. To je totiž kategorie sama pro sebe. Nejzajímavějším úkazem je tady Američan, kterej vylezl se stejnyho autobusu jak my. Dali jsme se s ním do řeči a on se po chvilce ptá, jestli náhodou nejsme ta parta Čechů, které došel v Iruyi beňál. 35 našich republik by se do Argentiny vešlo, ale o partě zoufalců, kteří vymetají místa, kde lišky dávají dobrou noc, o těch tady asi ví už každej. Nakonec nás uklidnil vysvětlením, že potkal někde Petru s Oldou. Když jsme se zas my snažili dopátrat důvodu, kterej ho zavedl sem, v naději, že tady přece jenom něco zajimavyho byt musí, zchladil náš optimismus tvrzením, že po Argentině už cestuje rok a moc míst k zastavení už mu nezbylo, tak se octl tady. Ale v Iruyi ses zatim nestavil, co?

Naštěstí tady tvrdnout nemusíme, večer před osmou jede autobus do Tucumánu. Stejk jsme pro dnešek vystřídali pizzou a v noci kotvíme na autobusáku v Tucumánu. Zajimavej poznatek - policajt, kterej se na nás mlsně dívá, na náš cabernet kupodivu chuť nemá a považuje za duležity nám sdělit, že popíjet vinko na veřejnosti je "prohibido". Že by v téhle zemi panoval islám?

Úterý 18.3.2003

Časně ráno odjezd směr Mendoza. To, že jsme z celyho Tucumánu viděli jen autobusák, nás údajně dle info od Janči mrzet nemusí, Tucumán toho pro turisty prej moc nenabídne. My směřujem do Mendozy.

Tohle město bylo kdysi nenápadnou osadou uprostřed pouště. Místní lidi ovšem byli pro vidinu kapky toho alkoholu ochotní sednout a zamyslet se a výsledkem byl propracovanej systém zavlažovacích kanálů, kterej dal vzniknout dnes vyhlášené vinařské oblasti. Ostatně i to je jeden z důvodů, proč sem teď míříme i my :-) Po odpoledním příjezdu do Mendozy mapujem situaci ohledně ubytování. Nejlevnější nám připadá hotel hned u autobusáku. Není to interkontinental, ale proto jsme sem nepřijeli. Recepční anglicky opět neé, takže není jiné cesty než okouzlit naším španělskym minimem a šarmem nám vlastním. Pochopila, že má čest s pěknejma sockama a nechala se ukecat na 90 pesos za dvě noci pro čtyři lidi (takže něco přes jedenáct za jednoho na noc, to de).

První cesta ve městě vede na poštu. Konečně english-speaking pošťačka a navíc pěkná. Od takové holky ta cena za známku snad ani tak nebolí :-) Navíc na poště probíhá ochutnávka vína (jestli jsme to dobře pochopili, tak šlo o víno místního sponzora pošty - zvláštní země). Prohlídka města se kupodivu opět smrskává na šťavnatej stejk a internet. Na pěší zóně probíhá zrovna hepáč proti válce v Iráku a temperamentnost místních se nezapře - taneční show v barevnejch kostýmech za zvuku bubnové smrště: dávám tři Dé (Docela Dost Dobrý). Jediná vada na kráse - plivač ohně málem uhořel, chybka se vloudí. Při cestě na hotel sebezničení se megaporcema vynikající zmrzliny.

Středa 19.3.2003

Ráno frčíme do Puerto del Inco, což je poslední zastávka na argentinské straně před hraničním přechodem do Chile - na tomhle faktu samo o sobě nic zajimavyho, ale kousek odtud se začíná cesta na Aconcaguu. Samotny Puerto del Inco nabízí zbytky mrňavejch termálních lázní pod přírodním mostem, kterej byl kdysi jedinou možnou cestou přes říční kaňon a dál skrz hory do Chile. Pár metrů od lázní sympatickej kostelík. Hned u silnice je k nalezení taky dóst dobrá hospa (no spíš oplechovaná bouda) s dobrym ranařem za pultem, kterej ví úplně přesně kudy, jak a kdy nahoru na Aconcaguu, ale znáte to - až bude chvilka času. Ale vážně - chlápek byl sympatickej samorost, kterej nás zahrnul fůrou zajímavejch informací, k výbornymu maté nás zásoboval skvělou hudbou a nakonec popsal cestu "kudy tudy do Bavorova". A nekecal.

Po pár kilácich po asfaltce zahybáme kolem celnice na pěšinu a za chvilku první pohled na Aconcaguu. Z fotek asi žádnej zázrak, ale za sebe můžu říct, že první zážitek dost zajímavej. Zasněženej vrchol mezi ostatníma tak nějak "obyčejnejma" kopečkama působil fakt majestátnym dojmem. Cesta dál okolo stanoviště "horské služby" a jezera Horcones k vysutymu mostu. Leháme do trávy a vychutnáváme atmošku hor na konci léta. Zpátky nám to nedá a při čekání na bus děláme chlápkovi v hospě ještě jednou tržbu. Asi působime cizokrajně, takže zaujmem mladou rodinku, s kterou je nakonec fajn pokec a člověk se dozví zase něco novyho o tom, jak to chodí v téhle zemi, o sociální situaci tzv. nižších vrstev, o neexistenci jakékoli podpory v nezaměstnanosti a o tom, jak populárnim sportem tady je volit třeba i pětkrát za měsíc prezidenta. Jeden aby byl rád, že žije ve středu Evropy.....

V Mendoze na hotelu nám večer zpříjemňuje fakt dobry argentinsky bíly vinko a při úrovni místních cen - nezajděte si už zase na internet....

Čtvrtek 20.3.2003

I tady mě po netu dohnaly tak trošku pracovní starosti, takže mířím už zas na internet a už fotky v novinách na stánkách po cestě dávají tušit, že v Iráku zrovna veselo není. Slovo "la guera" už známe z transparentů a zbytek není až tak složity domyslet....

Když vstanou i ostatní, vyrážime omrknout místní vyhlášeny vinařství. V turistickejch informacích konečně narážíme na angličtinu a necháváme se nasměrovat do nejstarší výrobny vína v Argentině. Mendoza zrovna malá není a dostat se z centra na předměstí v přecpanym MHD je skoro sportovní výkon. Fabrika s muzeem ovšem vypadá squěle a lonely planet slibuje i "english-speaking guides". Řečeno s klasikem - vlk taky sliboval! Průvodkyně jest pohledná, ale já osobně jsem za celou prohlídku chytil jenom "buenos días" na začátku, pak dlouho nic a ke koncu "hasta la vista". Přiznávám, že pár vět mezitím mi uteklo.... I tak zážitek docela dobrej (zvlášť návštěva místního archivu) a vzorek místního produktu na závěr nechutnal špatně.

Když už jsme v těchto koncích Mendozy, zkoušíme štěstí ještě u konkurence nějakej kilometr odtud. Na první pohled je tahle "bodega" ne tak tradiční, ovšem pak už se nestačíme divit. Průvodkyně na nás spustí výbornou angličtinou, provede nás provozem, kde vysvětlí každej detail výroby údajně toho nejfajnovějšího vína a na závěr nás zavede do vinárničky ve sklepě, kde je pro návštěvníky nachystanej košt bílyho i červenyho vína s drobnou lekcí "jak rozeznat dobry víno od patoku". Pro případny následovníky jedna sympatická informace - jak tato tak i předešlá stáčírna dělá exkurze zdarma. Na konci ovšem neváháme a kupujem něco lahvinek místního vína (cena asi tak padesát kaček za litr....).

Návrat do Mendozy, večer odjezd do Buenos Aires.

Pátek 21.3.2003

Po příjezdu do Buenos se jde Lukáč informovat na poliše, jak jde život, co počasí, co jeho batoh a tak. Debata opět plodná - Čech a Argentinec, to je rozprávka na dlouhy lokty. Kupodivu batoh nikde neviděli, tak snad jdem radši na metro a jedem se někam ubytovat. Doporučovanej Residencial Carly ve čtvrti San Thelmo je plnej, berem za vděk konkurenčním podnikem za rohem (El Hostal de San Telmo - adresa opět v Lonely Planetu). Volno by tady bylo, ale 14 pesos za noc v králíkárně (jinej název pro boxy, z kterejch se člověk chodí otočit na chodbu prostě nemám) je dost. Nakonec s vidinou sprchy a shození bagáže (teda většina z nás, že jo, Lukes?) kotvíme.

Definitivně se nám dostává potvrzení, že místní čutálisti Boca Juniors hrajou o víkendu ligu doma a další taktika je jasná - sehnat lístky. Teda nadšení cloumá jenom mnou a Karlem, ale pokud budou za vstup ještě návštěvníkům platit, něco mi řiká, že si to nenechá ujít ani Jarča s Lukášem. Vydáváme se směrem, kde tušíme čtvrť La Boca. Betonovy monstrum stadionu převyšuje ostatní zástavbu a coby patriot musím prohlásit - zlatá Letná. Orientace v místních frontách se nedaří, nakonec k těm správnejm pokladnám dorazíme po zavíračce. Teda zavíračka je oficiálně v sedum, ale přece nemůže žádnej fanda po prodavačích chtít, aby tam o půl sedmé ještě vysedávali, že jo. Prostě - maňana! Do hlavy to ale nejde ani místnímu nadšencovi, kterej si na zápas pozval bratrance z Júesej. Aspoň nám poradil co a jak a prej nashle na zápase. No jasně, kluci, šedesátitisicovej kotel, to by bylo, abysme se tam nepotkali, že jo.

Šlapem zpátky na hostel, inet, večeře u v čínské reštyce. Večer jdem ještě omrknout vyhlášenou pěší zónu Florida. Ovšem nejste v Praze, mládenci! Je tady mrtvo a celkovou rozesmátou atmosféru umocňuje pohled na plechovejma bariérama obehnany banky oblepeny plakátama a vylepšeny nápisama nakrknutejch střádalů. Vysvětlím - když vrcholila krizovka a země opustila pevnej kurs, následkem čehož byla situace obdobná měnové reformě v roce 1953 u nás, rozhodli se Argentinci, že za všechno může zahraniční kapitál v čele s pobočkama zahraničních bank. Takže si to s bankéřama šli vyříkat z očí v oči. A tak to dnes v centru Buenos Aires vypadá tak trošku jako při zasedání špiček NATO v Praze. Doznívající krizi člověk vidí i v očích nezaměstnanejch a bezdomovců, kteří po setmění třídí hromady odpadu na ulicích, než je ráno odvezou bobrservisti. Tak trošku depka.... Zpátky na hostel přes Plaza de Mayo.

Sobota 22.3.2003

Po ránu se jdem poptat do Residencial Carly na volny místo a štěstí se na nás směje ze dveří. Mají volno, takže se z předraženejch králíkáren stěhujem do hotýlku s prostornejma a příjemnejma pokojema za poloviční cenu.

Opět míříme směr La Boca zásobit se lupenama na zápas. Prodavač ingliš moc neé, ale že jsou listky za 10 pesos do kotle a 25 a 40 pesos na tribuny, to chápem. Lukes s Jarčou se definitivně vzdávají pohledu na dvaadvacet šílenců, kteří se budou 90 minut honit po trávníku za kulatym nesmyslem. Já a Karel nikolivěk. Od stadionu je to "co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky" do čtvrti Caminito. Nejblíž to má asi k Zlaté uličce v Praze. Čtvrť leží v přístavu a prvním obyvatelstvem byli emigranti z Itálie, kteří si pěstovali podivnej koníček. Dřevěny domky si natírali barvama, ktery jim zbyly po natření člunů, bárek, pramic a jinejch lodních přibližovadel, takže ulice tady vypadají jak omalovánky. Dnes se tady soustředí hlavně umělci a rádobyumělci všeho druhu.

Z přístavu frčíme busem do centra. Jde se na místní Olšany - hřbitov Ricoleto. Trošku morbidita. Člověk se tady prochází mezi hrobkama a skrz proskleny dveře pozoruje rakve s děsně slavnejma Argentincema. Nic moc pro mě, ovšem Karel s Lukáčem se nemůžou urvat. Odtud si jdem vychutnat Floridu za bílyho dne. Turistickej střed Buenos. Italové by se tady uřvali, Japonci strhli spouště foťáků. Opět fůra umělců i pseudoumělců, ukázka tanga a obchody, obchody, obchody.... Unikáme opět na Plaza de Mayo s prezidentskym palácem a starou budovou radnice. Dál okolo obelisku ve stylu Washingtonova monumentu a pomalu by si člověk dal i nějakej ten stejk....

Hospodu jsme našli fajnovou, stejkem pohrdl jenom Lukáč, kterej dezertoval opět k Číňanovi. Ne že by posléze nelitoval, že jo Lukáč ;-) Čertvi, co do toho ten šikmookej kulinář nacpal :-) A co s načatym večerem? Naproti hostelu objevujem fajnovej klub, kde má hrát živá muzika. Je tady poměrně prázdno, tak zaujmem místo, objednáme džbán sangrije a vytahujem kostky. Pak spustí fakt příjemně znějící kapela a rozjíždí se hazard. Karel sází vedle pesos i neméně tvrdou měnu emerickou jakož i českou a tímto bych mu chtěl poděkovat za bohatej sponzoring :-) Jediná podivná věc - vrchní nějak často a viditelně nervózně sleduje hladinu sangrije v našem džbánku a nakonec už nevydrží a naznačí, že by jako i rád kasíroval. No, tržbu jsme mu za večer dvakrát velkou neudělali, ale o co mu šlo? Mezinárodní boje jsme se rozhodli nerozpoutat, dopili jsme a vyrazili. Venku to došlo i nám. Během koncertu se hospa zaplnila k prasknutí a před dveřma stál dav pařbychtivejch domorodců, kteří slibovali rozhodně větší tržbu než čtyři socky z Česka. A pokud neumřeli, kalijou dodnes....

Neděle 23.3.2003

Pokoj s balkonem do ulice je sice fajn, ale popeláře po ránu slyšeti, krátký spánek míti. Jarča s Lukáčem v cimře vedle bez oken si uživají zaslouženyho odpočinku a my s Karlem razíme do ulic. Je neděle a na náměstíčku a v okolních ulicích se chystají trhy. Míříme na nábřeží a tudy směr k autobusáku. Nábřeží fakt pěkny a nedělní ráno na závěr léta - no prostě pohoda. U autobusáku menší svačinka. Karel si pochutnává na místní specialitce - smažená gumová podrážka ve čtvrteční housce. Ale asi toho bylo moc - nedojel to...

Zpátky k hostelu kráčíme opět Floridou a přes známy náměstí Plaza de Mayo. Na tržišti na náměstí už to žije ve velkym - lidí jak krav, stánky naprosto s čimkoli (jen vietnamská enkláva se zaručeně značkovym zbožím naštěstí chybí), tango. Na tangu řeč s Čechama, kteří jdou odpoledne taky na fotbal. A tak to se tam uvidime. No aby ne! Jasně, chlapci, takovy dva už jsme tady taky potkali. Anebo si taky mužem dat sraz před trafikou v Pekingu.

Odpoledne všichni vyrážíme známym směrem do čtvrti La Boca. Jarča s Lukáčem se u stadionu trhnou a jdou si znovu projít Caminito a další části města. Já a Karel volně vplouváme do davů, ktery stoupají do ochozů betonovyho stánku modrožlužejch. Za svejch 25 pesos sedíme na nejvyšším patře a dění na ihrisku máme jak na dlani. Boca hraje s předposledním Lanúsem, ale naše obava, že na tak jasnej zápas dorazí málo člověků, je víc než lichá. Návštěva se sešla jak na čtvrtfinále mistrovství světa (tipujem tak zhruba padesát tisíc) a nestačíme se divit. Na tribunách to hučí už během předzápasu, vlajky, dresy, šály kam se člověk mrkne a odkudsi z kotle se začíná ozývat dunění bubnů. Po nezbytnejch symbolickejch protestech odsuzujících válku v Iráku začíná zápas. Ze squěle secvičenyho povzbuzování a chorálů jde mráz po zádech. Během prvniho poločasu nasypou Boca zoufalymu Lanúsu tři góly a nálada v ochozech připomíná karneval v Riu. Bubeník dostává kotel do varu, nad hlavama obří vlajka klubu o rozměrech asi tak 40 x 20 metrů a fandí celej stadion! U nás věc nevídaná. A aby toho nebylo málo, potkáváme jak argentinsko-americky bratrance z pátku, tak Čechy z náměstí před hostelem. Druhej poločas už trošku setrvačnost a Boca si připisuje výsledek 3:1. Zážitek ovšem squělej.... Mě osobně navíc po zápase šokuje ještě jedna věc. Domácí fandové čekají za neustávajícího fandění, až se rozejdou příznivci hostí, teprve potom pořadatelé otvírají východy i v sektorech pro domácí a bez jedinyho problému se fanoušci v klidu rozcházejí a navíc se staví před přistavenými autobusy MHD trpělivě do front! A pak se řekne horká krev....

Po zápase se jdem mrknout ještě jednou do Caminita a pak pěšo zpátky. Naposled inet a večer jdem ještě mrknout do ulic kolem hostelu. Trhy už mají zatvorené, ale na náměstíčku obyvatelstvo za rytmů tanga paří do nočních časů. Dáváme ještě naposledy pivko a z balkonku sledujem cvrkot na ulici.

Pondělí 24.3.2003

Vystěhovačka, poslední nákupy a nekonečná cesta busem na letisko. Tam nejdřív stoupáme v úplně jiné hale do úplně jiné fronty a pak už v té správné frontě sledujem zmatky místního personálu. Skenujou batožinu a něco se jim nezdá. Lukáč, máš v báglíku vývrtku? Nemám! No dobře, tak běžte! A měl. Pokud nás za letu napadne vyvrtat pilotovi mozek z hlavy, máme volny pole působnosti. Cesta letadlem bez pádů a únosů, oživujem si to vetřením se do kabiny. Vývrtku s sebou neberem, takže let pokračuje nerušeně směr Taliansko.

Úterý 25.3.2003

Ráno dosedáme v Netálii. Viditelny ochlazení aneb hup z konce léta do začátku jara. Karel letí do stověžaté matičky dřív, takže čau Karle. Nastává pokus o cestu do Říma. Někomu ovšem eura zůstaly v bagáži, která už je odbavená a nezbejvá než měnit. Lukáč opět projevuje charitativní sklony a přispivá na nemajetnyho vlastnika směnárny. Umět si napsat na cedulku poplatky 13,5 procenta plus fixní sazba 2 euro totiž takhle nenápadně umí snad jenom Ital. Výsledek - 12 dolarů se smrskává na sedum a něco euro, což ani s tím, co mám po kapsách, na cestu do Říma pro tři lidi prostě nestačí, takže nikam. Následuje bestseller "Lukáčova vyvrtka" - 2. díl. Taloši jsou ovšem systematičtější a kýženyho nástroje se dohrabou. Dvě možnosti - vyhodit nebo poslat v zavazadlovym prostoru. Lukáčovi toho už tak moc nezbylo, takže varianta č. 2 a do odbavovaciho prostoru se nominujem jenom já s Jarčou. No ne, to je shledání - čau Karle. Vyčerpánim upadáme v náruč spánku. Šťastnějším už to letí - čau Karle. Jé, čau Lukáč. Originálni řešení - vývrtka cestuje sama v batužku a Lukes je obrovnanej taškama s flanděrama vína. Kupodivu se na Ruzyni s vyvrtkou shledává a rovná flašky zpátky do batužku. Ovšem na pohled divnej - když tvrdí celnikum, že projel Argentinu v kraťasich, košili, kloboučku a s malym batužkem na zádech, jde bokem a vybaluje. Co čert nechtěl - tři flašky chlastu a vyvrtka. Prostě cestovatelskej mazák. Mám dojem, že celnikum vrtá hlavou ještě teď....


Článek v rámci spolupráce poskytla webová stránka: borivoj.webpark.cz/

---

Název CZ: Argentinská republika
Název ENG: Republica Argentina
Originální název: Republica Argentina
Hlavní město: Buenos Aires (2 961 000 obyv.)
Počet obyvatel: 39 144 753
Rozloha (km2): 2 766 890
Hustota osob/km2: 13
Umístění: Jižní Amerika
Sousedi: Chile, Bolívie, Brazílie, Paraguay, Uruguay
Úřední jazyk: španělština
Gramotnost: 97,1 %
Náboženství: katolíci (93%), protestanti (2%)
Národnostní složení: Argentinci (84%), Italové (4%), Indiáni (2%)
Politický stav: republika
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, OAS, ALADI, MERCOSUR, SELA
Měna: argentinské peso (ARS) = 100 centávů
Kurz (Kč): 1 peso = 8,715 (25. 8. 2005)
Časové pásmo: UTC –3hod
Mezinárodní zkratka: ARG
Doména (internet): .ar
Předvolba (telefon): 0054, 0054291, 00541, 0054351, 0054230, 0054221, 0054223, 0054261, 0054299, 0054232, 0054358, 0054341, 0054387, 0054342, 0054381, 0054353, 0054348
mobil: 00549
Ekonomika: Poškozuje ji hospodářská a politická nestabilita. Poměrně vysoká nezaměstnanost (cca 16%) a hosp. růst, nízká míra inflace, dluh země je velmi vysoký (téměř 150 mld. USD). Více než polovina obyv. pracuje ve službách, zhruba 1/3 v průmyslu.
Hlavní odvětví ekonomiky: služby, průmysl
HDP (USD): 432,7 mld.
HDP (na 1 obyv. v USD): 11 200
Vodní plocha (km2): 30 200
Velká města: Córdoba, La Matanza, Paraná, Rosario, Salta, San Miguel de Tucumán, Santa Fé
Hlavní řeky: Paraná, Rio Negro, Uruguay
Moře: Atlantský oceán
Podnebí: mírný pás, subtropický pás
Úhrn srážek: v oblasti kolem hl. města ročně spadne kolem 950 mm; v oblasti Ohňové země pouze 560 mm; v oblasti Patagonských And až 6000 mm
Roční teploty: v oblasti kolem hl. města 9,8 stupňů (v zimě) až 23,5 stupňů (v létě); v oblasti Ohňové země 1,5 stupňů (v létě) až 9,6 stupňů Celsia (v zimě)
Reliéf: Díky své velikosti velmi rozmanitý. V centrální části země je plochá step, podél západních hranic s Chile se táhnou vrásná pohoří And, na východě příkopová propadlina. Nejvyšší bod - Aconcagua (6 960 m), nejnižší bod - Salinas Chicas (-40 m).
Flora: lesy mírného pásu, pouště a polopouště, stepy
Fauna: velké bohatství různých živočišních druhů; jaguáři, kapybary, tapíři, opice, velké množství plazů a ptáků
Využití plochy: orná půda (25%), pastviny (25%), lesy (25%), ostatní (25%)
Zajímavosti (architektura): Kolumbovo divadlo
Zajímavosti (příroda): vodopády Iguacu
Zajímavosti (sport): Diego Maradona - někdejší nejlepší fotbaloví hráč planety a autor gólu století. V současnosti stále patří k modlám argentinského sportu, a to i přes je jeho současný špatný fyzický i duševní stav.
Historie:
Roku 1516 objeveno mořeplavcem španělského původu Juanem Diazem de Solís. Ve 30. letech 16. stol. zahájena kolonizace Španělskem. V roce 1536 založeno hl. město Buenos Aires. Většina kol. osad vznikala převážně na pobřeží. Ostatní části kolonizovány jen málo. 1826 vznik federativní republiky. V letech 1829-52 vytvořil tehdejší federalistický generál Juan Manuel Rosa základy jednotného státu. Pokusil se o připojení Uruguay, ovšem neúspěšně. Roku 1853 přijata první ústava (podle vzoru USA). 1865-70 válka proti Paraguay. Od roku 1876 začali do země masově přicházet Evropané. Roku 1880 se stalo hl. městem Buenos Aires. 1891 založen Občanský radikální svaz sdružující inteligenci, studenty a mladé důstojníky. Tento svaz měl v programu omezení zemědělské oligarchie a větší účast domácí buržoazie na rozvoji průmyslu. 1. světová válka oslabila vztahy k Velkou Británií, zároveň v Argentině začal sílit hospodářský vliv USA. V letech 1929-32, během velké hospodářské krize, došlo opět k politickým otřesům, které měly za následek svržení vlády a nastolení vojenské diktatury.
Během 2. světové války, stejně jako té první, zůstala země neutrální. 27. 3. 1945 však nakonec vyhlásila válku Německu a Japonsku. V letech 1949-55 vládl v zemi diktátorský režim plukovníka Peróna. Následovaly další diktátorské vlády jednoho muže (generál Aramburua, generál Frondiziho, Illii, generál Onganíi). V roce 1973 prezidentem znovu zvolen Perón. Po jeho smrti se stala prezidentkou jeho žena Eva M. Perónová. Svržena pučen 1976. 1976-81 vládl generál J. R. Videly, 1981 jmenován R. E. Vista. V tomto období probíhaly masové protesty obyvatelstva kvůli porušování lidských práv, korupci, hospodářské krizi, velkému zadlužení země. Téhož roku prezidentem L. F. Galtieri. Po pár měsících odstoupil a novým prezidentem byl jmenován generál R. Bignone. Ten povolil činnost politických stran a na říjen 1983 byly vyhlášeny všeobecné volby. V letech 1983-89 prezidentem R. Alfonsin, který nařídil vyšetřování odpovědnosti za porušování lidských práv. Od roku 1989 prezidentem C. S. Menem. Během vlády R. Alfonsina a C. S. Menema došlo k několika pokusům o vojenský převrat.
Politická a hospodářská nestabilita měla za následek zvyšování chudoby v zemi. Země se velmi zadlužovala, zvyšovala se nezaměstnanost a inflace dosahovala závratných výšek. V současnosti je situace stabilnější, míra inflace nízká.
Popis státu:
Tento jihoamerický stát se rozprostírá mezi pohořím And a pobřežím Atlantiku. Dle rozlohy se jedná o 8. největší stát světa. Člení se na 28 provincií. Název dostal dle domnělého bohatství – stříbra (lat. argentum).
Argentina je typickou průmyslovo-zemědělskou zemí. Zemědělské výrobky tvoří více jak pěti vývozu země, průmysl více jak třetinu. Pěstuje se zde převážně pšenice, kukuřice, proso, olejnatá semena, ovoce, zelenina a vinná réva. Převažuje chov skotu a prasat. Malá plocha pěstovaného lesa. Země má poměrně velké nerostné bohatství, ale mnohdy díky jeho poloze se těžba nevyplácí. Nejvýznamnější je těžba ropy a zemního plynu (patagonské pobřeží Atlantiku, podhůří And). Hodně se využívá vodní energie. Hl. město Buenos Aires patří mezi jeden z největších leteckých dopravních uzlů na světě.
Díky své rozloze jsou přírodní podmínky v této zemi velmi rozmanité. V centrální části plochá, bezlesá, travnatá step, oblast s největší koncentrací obyvatel. Na severu křovinatá step a lesostep. Západní hranici tvoří pohoří And. Na východě se táhne Prekordillera, oddělená příkopovou propadlinou.

• Hlavní
• Sekce
• Zábava
• Nástroje
• Společnost
• Různé
• IQ test
• Kontakt